Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslední kouzlo

6. 5. 2008
Poslední kouzlo
externí spolupracovník - Jiří Mazurek - 2.12.2006

Série Amatérské povídky.
Tak další dílko dostalo čest ukázat se na našich stránkách. Pokud máte rádi draky, potěší vás ještě více.

 

Stál na vrcholu skály a vítr mu nadouval dlouhá šupinatá křídla. Byl to krásný drak podle všech měřítek: měl těžký zavalitý trup, krátké tlusté nohy, dlouhý ocas s ostrými trny a velkou hranatou hlavu s žlutočernýma hadíma očima a širokými nozdrami, z nichž občas stoupal kouř. Stál na skále a pod ním zela propast tak hluboká, že nebýt drakem, jímala by ho závrať...
Mám skočit nebo ne? uvažoval starý drak.
Život už dlouho nestál za řeč: princezny docházely a s nimi i jejich měkké libové masíčko, které maso ovčí nebo vepřové nemohlo nahradit. Z hovězího ho bolívaly zuby, ryby zase páchly a ptáky snad ani nemělo cenu lovit. A k tomu lidé!
Unavovalo ho věčné pronásledování těmi pošetilými a bezvýznamnými tvory, kteří několikrát do roka přijížděli před vchod do sluje a chrastili zbraněmi, než je spálil na popel a ze srázu shodil ocelové přezky i koňské ostruhy, které po nich zůstaly. Nějakou dobu byl klid, dokud se neobjevil další rytíř, kterého usmažil v plamenech, a po něm zase jeden a po něm další... Bylo to únavné, nesmírně únavné. A tvorba ohně mu nedělala dobře na žaludek... 
A pak ty bolesti, v kolenech a nahoře v hřbetě! Při změně počasí ho bodaly, až řval bolestí. To se pak ke sluji několik týdnu neodvažovali ani nejdrzejší mrchožrouti. I zrak se mu horšil, a tak jednou místo krávy spolkl vůz s močůvkou. Od té doby jedl jen ovce a zeleninu. Ale ani s tou to nebylo nejlepší, byla samé hnojivo a vápno, a po obojím ho pálilo v jícnu.
Ještě neskočím, rozhodl se nakonec. Dnes ne...
Otočil se zády k propasti a vznesl se do vzduchu. Ke sluji to nebylo daleko. Alespoň měl svou vlastní sluj. Kdysi ho navštívil jeden vzdálený bratranec a líčil mu, jak se u nich tlačí v maličké jeskyni hned několik dračích rodin.
To by se mi nelíbilo...
On sám zdědil sluj po svém prapradrakovi z otcovy strany a nedal na ni dopustit. Neteklo do ní a v létě i v zimě se v ní udržovala stálá teplota a vlhkost. Vyzdobil si ji mnoha lidskými kostmi a dětskými obratli, a vzadu sluj proboural do ledové jeskyně, kam si ukládal maso, aby se mu v teple nezkazilo. Možná by se tam ještě našla střívka té blonďaté princezničky z minulého století...
Mlsně se oblízl a jeho křídla přidala na tempu. Kručení v břiše si hlasitostí nezadalo s rachocením hromu. Žádný člověk si nedovede představit, co to znamená, když se řekne mít hlad jako drak...
Už se v oblouku snášel ke sluji, když před ní spatřil drobnou černou tečku. Jeho oči zahořely vztekem.
Určitě zase nějaký rytíř! Sežeru i jeho!

* * *

Před jeskyní stál muž, ale na první pohled se lišil od rytířů. Neměl koně ani lesklé brnění, ba dokonce ani meč. Byl vysoký, na zádech nesl nějaký ranec a jeho šaty byly špinavé a rozedrané.
Drak přistál vedle muže a přitom máchl křídly tak prudce, až příchozímu zavlály vlasy. Ale ten se vůbec nepolekal a nezačal utíkat, jak drak předpokládal.
Škoda, pomyslel si drak. Mohla to být větší zábava. Už dlouho jsem nikoho nehonil... 
„Co tu chceš, člověče!?“ vykřikl nezvykle vysokým tónem. Za jeho pištivý hlas mohla nehoda, která se mu přihodila v dětství. Přelétal tehdy příliš nízko nad akátovým keřem a o jeho ostré trny si utrhl jednu velmi citlivou část těla. Tím přišel o možnost se rozmnožovat a stal se z něj obávaný drak samotář...
Muž spustil proud slov, jeho hlas zněl jasně a nebojácně, ale měl smůlu, že přišel v nejméně vhodnou chvíli.
Drak už se přestával hlady ovládat... Zaútočil doširoka otevřenou tlamou, skousl zuby a pak polkl. Muž nechutnal špatně, ale lepší dojem z jídla kazily jeho staré obnošené šaty a také ranec z tuhé hovězí kůže.
„Příště si ho raději osmažím,“ zamručel nespokojeně drak, stáhl křídla a kolébavým krokem se vydal do nitra jeskyně.
Uvnitř se zastavil u stěny a drápem do ní vyryl další čárku. Byla jimi vroubená celá stěna, od stropu až k podlaze.
Musí jich být stovky, zamyslel se drak. Už mi na ně dochází místo...
Nahlas si povzdechl. No, možná to nebyl povzdech, ale jen větry z nestrávených hadrů. Každopádně nadešel čas si zdřímnout...
Zamířil do výklenku jedné z postranních chodeb a lehl si do měkkého bílého písku s ocasem stočeným pod hlavou.
Za ta století jsem nelenil, přemítal. Plenil jsem hrady a zámky, zabíjel dobytek, vojáky i obyčejné lidi, požíral mladé urozené ženy. Byl to dobrý dračí život... 
Zavřel víčka a jeskyní se rozlehlo jeho tvrdé chrápání.
Co se zdá drakovi, když spí?
Sny o starých dobrých časech, kdy maso princezniček bylo křehké a voňavé, kdy na něj králové a knížata posílali celá vojska a hrdinní rekové přijížděli v houfech, kdy louky byly zelenější, ovce tučnější, nebe modřejší a i slunce zářilo nějak jasněji. A bolesti v kříži nebyly tak hrozné...
Kéž by se ty časy vrátily...
Drak spal a neměl ani tušení o černovlasém muži, který dorazil k ústí jeskyně, v klidu si rozložil v trávě plášť, posadil se na něj a čekal. 

* * *

Drak zamžoural do denního světla, ale přelud nezmizel. Před jeskyní stál muž, který se neuvěřitelně podobal tomu poslednímu!
Pamatuj! rozeznělo se drakovi v hlavě. Za syrova ti nechutnal! Musíš si ho upéct!
Drak opustil skrýš a vylezl na slunce. „Co chceš?“ hladově si oblízl tlamu. „Jsi snídaně nebo večeře?“
„Ani jedno,“ řekl muž. „Nejsem k jídlu. Jsem čaroděj!“
Drak překvapením zvedl hlavu na dlouhém krku. Na stará kolena taková změna! Už žádní rytíři, ale čarodějové...
„To je tedy pokrok...“ zamručel drak. „A co umíš, čaroději?“
„Mohu vrátit tvému životu smysl,“ řekl človíček. Vypadalo to, že se ani trochu nebojí. Jeho oči byly černější než noční obloha a dlouhé vlasy měl vzadu svázané stříbrnou stuhou.
Drak se podrbal koncem křídla na temeni a usedl na placatý kámen. Několikrát poklepal drápy na zem, než se rozhodl snídani prozatím odložit.
„Tak mi ho vrať,“ řekl drak. „Život už mě opravdu nebaví.“
Muž zavrtěl hlavou. „Něco za něco,“ řekl.
Drak vztekle mávl křídly. „Nabízíš mi obchod? Neobchoduji s lidmi! Beru si od nich, co chci!“
Muž chvíli mlčel a pak řekl: „Tak to se nedohodneme... Škoda! Asi ti nezbude, než skočit z té skály, kam chodíš každé ráno...“
Drakovy oči se rozšířily a v jeho tlamě zavířil rozeklaný jazyk. „Jak to, že o tom víš?!“ zasyčel.
„Jsem čaroděj! Vím mnoho věcí. I to, jak ti vrátit smysl života. Ale když nechceš, tak se nedá nic dělat...“ Muž vstal a začal skládat do brašny svůj plášť.
„Mohl bych tě zabít!“ pohrozil drak.
„Posluš si,“ řekl muž, otočil se k drakovi netečně zády a zašněroval brašnu. „Ale to ti moc nepomůže...“  
Drak vztekle dupl do země, až se zachvěla zem a ze stropu jeskyně se sesypala sprška kamení. „Jaký je ten tvůj obchod, čaroději?“ zařval.
Muž se k obrovskému zvířeti pomalu otočil, sahal mu sotva po kolena. „Nabízím ti nový život,“ řekl. „Výměnou za jednu protislužbu.“
Drak rozvážně přikývl. „Souhlasím. Ale varuji tě: jestli neuspěješ, zahyneš!“
Čaroděj kývl. „Platí! Život za život. Oba nemáme co ztratit, můžeme jen získat. A teď mě nech na sebe nasednout, vydáme se na cestu! Tvůj úkol tě čeká tam dole.“

* * *

Drak už dlouho neměl z letu takové potěšení, i když mu na hřbetě seděl ten protivný chlapík páchnoucí člověčinou. Letěli na východ, do nížin zalitých teplým sluncem a lány kvetoucích slunečnic.
Prý čaroděj! dumal drak. Jaktěživ jsem o takovém řemesle neslyšel! To jsem zvědavý, jak mi pomůže. Nevím, proč mi to nechce říct. A proč mlží ohledně mého úkolu. Kéž by šlo o nějaké plenění. Nebo vraždění! To by bylo ještě lepší!
„Co budeme dělat, až doletíme k tomu hrádku?“ zeptal se nahlas drak.
„Povím ti to, až tam budeme,“ vyhnul se čaroděj odpovědi. „Ale nebude to nic, co bys nezvládl. Spíš bych řekl, že to pro tebe bude hračka.“
„Budeme zabíjet a podpalovat?“ zadoufal drak.
Čaroděj si dal s odpovědí na čas: „Ani ne.“
Drak zařval nespokojeností. „A co tedy!?“
„Nemohu ti to prozradit, dokud tam nebudeme,“ vedl svou čaroděj.
„Jestli chystáš nějakou zradu, zabiju tě,“ zapřísáhl se drak.
Čaroděj mlčel.
„Hej! Prcku! Slyšíš mě!?“
„Slyším,“ řekl tiše čaroděj. „Nikdy jsem nikoho nezradil. A taky nezradím. ni tebe ne.“ 
Letěli po svahu dolů, kolem nich se pásly stáda koz a ovcí a daleko vzadu se v horku tetelily lesy, pole a věže nějaké tvrze.
Drak si už nepamatoval, kdy byl naposled tak daleko od sluje. Musela to být alespoň dvě století... Otočil hlavu k čaroději, který se bůhvíjak držel na jeho kostěném hřbetu. „Už tam skoro budeme,“ řekl. „Tak jaký úkol jsi pro mě připravil?“
Čarodějovy oči se zúžily a na jeho rtech se objevil vychytralý úsměv: „Dokážeš probořit hradní zeď?“
Drak se nadmul pýchou. „Samozřejmě!“
Čaroděj pokýval hlavou. „A vidíš tu nejvyšší věž, se zamřížovaným oknem nahoře?“
„Vidím,“ přisvědčil drak.
„Tak právě tam vězní mou ženu,“ řekl čaroděj. „Chci ji zpátky. A ty mi v tom pomůžeš! Její život za ten tvůj!“

 * * *

Drak přistál na ochozu věže a jediným úderem nohy prorazil zeď. Dolů se začaly sypat kusy kamení a na hradbách se objevily první stráže s píkami v dlaních a špičatými helmami na hlavách.
Čaroděj seskočil na ochoz a protáhl se dírou ve zdi. Pod oknem kruhové cely visela v řetězech vyhublá postava s modrými vlasy. Čaroděj něco zamumlal, okovy povolily a postava se mu zhroutila do náruče. Přehodil si ji přes rameno a vyběhl zpátky na ochoz. Drak už mával křídly a hluboko dole si na ně ukazovali lidé. Hlouček strážných odněkud přitáhl dlouhý válcovitý předmět s dutým vnitřkem, namířil jej přímo na ně a jeden muž zapálil křesadlem doutnák, který začal hlasitě prskat...
„Pospěš si!“ zakřičel drak, ale čaroděje pohánět nemusel. Ten se bryskně vyšplhal na dračí hřbet i s něžným břemenem a křikl: „Můžeme letět zpět!“
Stihli to jen tak tak. Drak zakroužil nad věží, na hradbách se zablesklo, údolím otřáslo ostré prásknutí a z hradeb vystoupal oblak kouře. Čaroděj sklonil hlavu, nad kterou mu prosvištěla závratnou rychlostí šedá kovová koule, a přivázal si čarodějčino tělo k pasu. A pak už zamířili do hor.
Cesta zpět se oběma zdála delší než tam. Čaroději se pokoušel probrat svou čarodějku k životu a něco jí neustále šeptal do ucha, a drak už se nemohl dočkat, až se jeho život změní k lepšímu...

* * *

„Čekám na svůj nový život, čaroději! Teď je na tobě, aby jsi splnil svou část dohody!“ Drak přecházel před ústím jeskyně sem a tam a přitom netrpělivě roztahoval a stahoval křídla. Připomínal tak poněkud přerostlou a podrážděnou slepici...
„Hned to bude,“ řekl čaroděj a vytáhl z rukávu zvláštní bílou hůlku. Jeho bledá čarodějka se mezitím nejistou chůzí vzdálila z dosahu dračího zraku i plamene a začala mezi zuby drmolit ochranná zaříkadla.
„Samozřejmě, že dohodu dodržím!“ vykřikl čaroděj a napřáhl hůlku k drakovi. „Toto bude tvůj nový život!“ Z hole se oslnivě zablesklo. „Sloužit mi až do smrti!“
Sluj s drakem pohltila koule barevného světla, jaké nikdy nespatřily oči žádného smrtelníka a když záře pohasla, drak klečel s hlavou skloněnou k čaroději a v jeho očích svítilo světlo, které tam dřív nebylo.
„Můj pane...“ začal podřízeným tónem drak.
„Můžeš vstát!“ přerušil ho čaroděj.
Drak se zvedl na nohy a narovnal krk. Desetinásobně převyšoval čaroděje, ale v jeho pohybech už byla nepřirozená krotkost. Čaroděj se rozhlédl a pak ukázal na balvan ve svahu. „Přines mi tam ten kámen!“ poručil.
„Jak si přeješ, pane,“ řekl drak a poslušně odběhl kolébavým krokem ke srázu a vrátil se s balvanem v tlamě.
„Polož ho na zem. Sem,“ ukázal prstem čaroděj.
Drak bez váhání odložil kámen na určené místo.
„Výborně!“ pochválil ho čaroděj, škodolibě se ušklíbl a přitom si lehce ťukal hůlkou do dlaně. „Jak se ti líbí tvůj nový život? Život sluhy?
Drak pokorně svěsil hlavu. „Jsem ti neskonale vděčný, můj pane,“ řekl. „Mé bytí dostalo nový smysl.“
„Uznáváš tedy, že jsem svou část dohody splnil?“ zeptal se čaroděj.
„Ano, můj pane,“ odpověděl drak. „Bezpochyby. Jsem připraven splnit každé tvé přání!“
Čaroděj spokojeně přikývl. „To největší už jsi mi splnil,“ řekl a otočil se k dívce. Modrovlasá čarodějka k němu napřáhla dlaně, za které si ji přitáhl k sobě. Do tváří se jí už vrátila barva a do paží síla. Byla mladá a po čarodějském způsobu krásná... 
„Mám pro tebe ještě jeden úkol,“ obrátil se čaroděj zpátky k drakovi. „Vrátíš se na tu tvrz, způsobíš tam požár a přineseš mi zlato, které je ukryto hluboko ve sklepě. Za odměnu si pak můžeš nechat kněžnu, která tam přebývá, a odnést si ji do své sluje!“
Drak napřímil krk. „Tvé přání je mi rozkazem, pane!“ řekl, roztáhl křídla a vrhl se po svahu dolů. Jeho dlouhá křídla nabrala vzduch a na chvíli zastínila i slunce. Když už byl velký jen jako smítko, čarodějka pohlédla svému muži do očí. Její velké bílé oči byly smutné i šťastné zároveň, tak, jak už to u čarodějek bývá. 
„Proč jsi to udělal? Proč jsi ho tam poslal, miláčku?“ řekla. „Mohl nám dobře sloužit ještě mnoho let. Lidé v té tvrzi mají nové zbraně, které vydávají velký hluk a zabíjejí na dálku. Jsou nebezpeční! I mě s nimi přemohli!“
Černýma očima čaroděje probleskla nesouhlasná jiskra. „Víš přece, co jsme přísahali při Obřadu Zasvěcení! Smrt lidem. A drakům... A on navíc zabil mého bratra! A to chtěl Grévin jen to, co já: zachránit tě z té věže! Jen neměl být tak zbrklý. Do konce svých dnů si budu vyčítat, že jsem ho nedokázal včas zastavit...“
Čarodějka si povzdechla a složila hlavu na jeho hruď. „Je mi líto tvého bratra. I toho draka. Je to poslední žijící exemplář na světě,“ zašeptala. „Co když to dokáže? Co když se vrátí?“
Čaroděj se krátce zasmál a políbil ji do vlasů hustých jako tygří srst. „Jestli se vrátí, budeme bohatí,“ řekl. „A bude nám dál poslušně sloužit. Ale o tom prvním pochybuji. Než odletěl, seslal jsem na něj ještě jedno malé kouzlo.“
„Jaké kouzlo, lásko?“
„To nejmocnější.“
Dlouho mlčeli, a pak se oba najednou ohlédli do údolí. Ze střech tvrze šlehaly rudé plameny a modrou oblohou se táhl sloupec černého kouře.
„Nejmocnější a také jediné, které si za své zlé skutky zasloužil,“ řekl čaroděj. „Poslední kouzlo Knihy Zaklínadel. Ten drak odletěl na cestu bez návratu, lásko. Sám si o to řekl, sám si to tak přál...“
Čarodějka se k němu přitiskla pevněji. I on sám to ucítil z té veliké dálky: výstřely z děl a dračí řev plný zmaru a bolesti.
Kouzlo smrti začalo působit...

zdroj